Evropské rozhořčení nad případem amerických odposlechů uvedlo Washington do prekérní situace. V New Yorku, kde je hranice mezi politickým pragmatismem a cynismem vždy velmi tenká, se však ozvěna této diplomatické krize tříští o zdi Wall Streetu. Tradeři a investiční bankéři, z nichž mnozí studovali na elitní vojenské akademii ve West Pointu nebo za sebou mají službu v řadách americké námořní pěchoty či zpravodajských službách, totiž debatu o amerických proviněních pokládají nejen za „nesmysl“ (ve světě neexistuje vláda, která by se nesnažila špehovat své sousedy), ale také za další v dlouhé řadě pokusů odvést pozornost od skutečných evropských problémů.
„Z čeho mají Němci strach?“ otázal se včera trader jedné globální makléřské firmu. „Bojí se snad, že když si americké ministerstvo financí vyposlechne telefonáty Angely Merkelové o budoucnosti eura, okamžitě nařídí prodej našich obligací?“
Ačkoliv šlo o žert, pod zdánlivým cynismem se skrývá objektivní skutečnost, která je z amerického hlediska stejným důvodem k obavám, jako případ s americkými odposlechy. Mezi investičními manažery amerického finančního průmyslu, spekulanty, ale i ekonomy a analytiky z Wall Streetu se šíří přesvědčení, že Evropa znovu ztrácí orientaci a někdejší elán k vytvoření politické unie a že od strukturálních reforem, které by okrajovým zemím umožnily nastartovat hospodářskou a institucionální modernizaci, bude pro nedostatek zájmu upuštěno.
Každý si snadno spočítá, že tam, kde existují správní a politické problémy, jsou potenciální finanční výnosy vždy vyšší. Avšak ti, kdo platí účet, na to vždy doplatí. V současné situaci je jedním z největších problémů partie, kterou finanční trhy hrají s evropskými vládami a střadateli, neexistence poroty, která by určovala pravidla, a rozhodčího, který by dohlížel na jejich dodržování.
Dluhopisový paradox
Evropský trh totiž dnes na rozdíl od toho amerického vypadá jako země nikoho, kde je jedinou platnou zásadou, že přežijí jen nejsilnější. Vezměme si například Tobinovu daň: zatím se rozhodlo zdanit finanční transakce pouze 11 ze zemí eurozóny, včetně Itálie. To na finančních trzích, které mají alespoň oficiálně tvořit jednotný celek, vytvořilo nový rozdíl v konkurenceschopnosti.
Lze se však zmínit i o euru. I v případě, že americký finanční průmysl skutečně věří, že společná měna by mohla do příštího léta opět vyjet z kolejí, operace řízené Americkou centrální bankou (FED) a ministerstvem financí zároveň podporují slabý kurz dolaru. To obchodníkům s devizami dává dobré šance k sázkám na silné euro, jehož kurz naopak uměle udržují současné podmínky evropské ekonomiky a analýzy, podle nichž Evropa prochází hlubokou politickou krizí.
Pokud systému hrozí zhroucení, kurz měny (nebo státního dluhu) obyčejně klesá. V tomto případě je však tento přirozený pořádek věcí převrácen. Dokazuje to například trend ceny amerických federálních bondů: čím více se v minulých týdnech mluvilo o možnosti americké platební neschopnosti, tím víc tyto bondy posilovaly, jako by se jich riziko insolvence vůbec netýkalo.
Vězni přítomnosti
S tímto scénářem před očima a na počítačových obrazovkách není velkým překvapením, že evropské trhy – a především ty velmi zranitelné jako například v Itálii – ovládli ti nejbezohlednější spekulanti. Nejzajímavějším faktem je však způsob, jakým jsou finanční fakta kombinována s politickými a diplomatickými skutečnostmi a poté prezentována americkému veřejnému mínění: zatímco titulní stránky evropského tisku útočí na Spojené státy kvůli odhalením o systematickém sběru dat agenturou CIA, titulní stránky amerických deníků – počínaje deníkem Wall Street Journal – dávají větší prostor analýzám o nové krizi eurozóny, o konci projektu politické unie a o nekoherentní pozici Evropy jakožto politického a finančního partnera největších světových ekonomik.
Důsledky této nové roztříštěnosti jsou nejen politické, ale i finanční. Když Německo zabrzdilo projekt bankovní unie v předvečer nového kola zátěžových testů evropských bank, okamžitě tím podpořilo obavy analytiků z Wall Street o zdraví evropského bankovního sektoru.
Vidíme proto, že jsme se ocitli v situaci, kdy globalizace brání jednostranným opatřením, avšak protichůdné zájmy zároveň systém paralyzují. Starý řád pravidel a jistot se hroutí, nikdo však nedokáže předvídat či dokonce vytvářet ten příští kvůli neustálému nebezpečí krize a dalšího zhoršení finanční a ekonomické situace.
Všichni žijeme ze dne na den – vlády i nadnárodní instituce – a bojíme se dělat si plány do budoucna. Zdá se, jakoby se světem šířila nova choroba, kterou jsme dříve považovali čistě za výsadu Italů: honíme se za přítomností a stáváme se tak jejími vězni.