Reklama
 
Blog | PRESSEUROP.EU Aktuality z Evropy

Evropské občanství (2/2): „Po krizi přijde renesance Evropy“

Ve druhé části svého příspěvku na nedávné konferenci pořádané deníkem Trouw, vysvětluje nizozemský spisovatel Geert Mak, že politická a institucionální krize v Evropě vyvolá potřebu nastolení nové rovnováhy mezi unijními institucemi, EU a jejími občany. Úryvek z původního článku.

Před více než 130 lety, 11. března 1882, pronesl francouzský filozof a spisovatel Ernest Renan na pařížské Sorbonně projev, který měl dalekosáhlé důsledky. Nazval jen „Qu’est-ce qu’une nation?”, Co je to národ?“„Národ je […] velká solidarita skládající se z vědomí, že jsme přinesli a stále můžeme přinášet oběti,“ prohlásil tehdy mimo jiné.

Řada současných evropských filozofů a politiků, zvláště těch bruselských, by raději národní stát zcela ignorovali jako irelevantní nebo dokonce nebezpečný mýtus 19. století. Na krizi se dívají jako na příležitost konečně udělat velký skok kupředu a stále sní o evropské federaci. Uplatníme-li ale Renanovu logiku na náš kontinent, je jasné, že ani půl století poté, co byly položeny základy EU, není žádný takový evropský národ příliš vidět. Pokud krize a následná extrémní úsporná opatření něco opravdu poškodily, je to právě solidarita a vůle dál žít společně, které Renan zdůrazňoval.

Dobře myšlená regulace

To však není všechno. Problémem velkých evropských snů je i to, že v odmítání národního států zároveň ignorují důležitost „místních“ faktorů. Pololegální nepasterizované sýry na trhu v Dieppe, zakouřená kavárna bez toalet v maďarské vesničce Vasarosbec, čokoláda z Brugg, solární panely v Neukirchu, výstavba metra v Amsterdamu – co krupobití dobře myšlených bruselských předpisů nezadusilo?

Reklama

Každá z těchto věcí je symptomem evropské federace, která za posledních několik desetiletí zcela ztratila rovnováhu. Brusel rozhoduje o příliš mnoha problémech, které zavedené federální svazky jako například Spojené státy americké pochávají v kompetenci členských států. Na druhé straně i Evropě existuje řada oblastí politiky, které jsou ve všech federacích řízeny více či méně centrálně (finanční sektor, zahraniční politika a obrana), avšak v Unii zůstávají výsadou národních vlád. To Evropští občané intenzivně pociťují a pokud něco podporu Evropské unie podrývá, je to kromě nedostatku demokracie právě tento problém.

Ustavení evropského senátu

Měli bychom národnímu státu vrátit celou jeho bývalou slávu, jak někteří argumentují? Máme se tedy jako Evropané každý sám starat, bez systému EU, o tisíc a jednu věc, od rybolovných kvót až po finanční smlouvy a energetickou politiku? A to nezmiňuji klimatické problémy, které na nás v 21. století rychle doléhají. Není snad pravda, že svět sám z národních vazeb vyrostl?

Ať se nám to líbí, či ne, musíme nalézt specifické a demokraticky kontrolované formy všudypřítomného evropského “prostoru.”. Je to těžký úkol, který s sebou přinese nemálo problémů, cesta zpět do roku 1956 ale neexistuje.

Národní státy by měly v evropské demokracii získat nové místo. Je proto zcela opodstatněné volat po vytvoření evropského senátu, který by podobně jako v USA posílil v Evropském parlamentu a v evropské demokracii národní prvek. Alespoň stejně důležitá je změna myšlenky národa, z „krve, jazyka a země“ 19. století směrem k političtějším ideálům, jako je tomu v případě Američanů. Tento proces je dnes už i v Evropě v plném proudu.

Evropská renesance

Po krizi přijde evropská renesance, ať už bude její forma jakákoliv. Z těžce zkoušené Evropské unie budeme muset vytvořit evropský prostor, ve kterém se každý Evropan bude svým způsobem cítit doma. Obávám se, že nás k tomu nepovedou sny a ideály, ale spíše hořká realita. Stane se tak bez pocitu triumfu, ale realisticky a skromně.

Zaprvé tím, že v evropské legislativě a institucích budeme mnohem více dbát na hodnoty spojené s pojmem „místa“. Tím, že budeme respektovat, posilovat a tam, kde to bude možné, chránit vše, co je s těmito hodnotami spojeno, proti už dnes příliš silné evropské i globální agresi.

Stejný prostor musí vzniknout v politické diskuzi, ať už pouze tím, že ty, kdo se ve svém vlastním prostředí už necítí doma, neoznačíme jednoduše za populisty nebo nacionalisty. Jde totiž o emoce, kterých vždy využívala krajní pravice. Dařilo se jí to, jelikož progresivní a liberálně-konzervativní hnutí naopak systematicky zanedbávala lidskou potřebu domova, místa a všeho s nimi spojeného.

Paralelní ekonomiky místních sítí

Zadruhé, ztracená rovnováha může být znovu nastolena, budeme-li se více věnovat tomu, jak mohou jednotlivé místní prvky k Evropě přispět. Všude, především v jižních státech, vidíme, jak se z nutnosti rychle tvoří paralelní ekonomiky založené na místních znalostech a výrobcích, místních sítích – tedy bez distribučních řetězců – místních úvěrech a místní důvěře.

A konečně, rovnováhu lze nastolit rozšířením pojmu „místa“, jak jsme ho v posledních několika desetiletích znali. Stále častěji vidíme, že tento pojem přesahuje národní kontext – někdy se týká regionu, který často přesahuje národní hranice, někdy vesnice a stále více konkrétních měst.

Navzdory pesimismu tak například kreativita a inovace bují v současné době především ve městech, kde se střídají vlny přistěhovalců, kde městské samosprávy bortí národní hranice a snaží se navázat vzájemné kontakty všude po světě. Proces, který jsme již před krizí a od jejího počátku zažívali, je dlouhý a složitý. Metodou pokus a omyl pomalu míříme k Evropě, která se bude skládat z lidí, nikoliv ze členských států.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama