V temném srdci Evropy leží země, která je skrz naskrz zkažená. Proslula jako bankovní skrýš, kam si severokorejský vůdce Kim Jong Il údajně tajně ulil miliardy dolarů. Její ekonomika je závislá na rozmarech vrtošivých mezinárodních finančních trhů. Zahraniční dluh země je per capita čtyřiaosmdesátkrát větší než až po uši zadlužených Spojených států (asi 3,76 miliónů dolarů, to znamená, že na každého muže, ženu i dítě připadá dluh 3,31 miliónů euro). Demokracie je tu spíš pro zasmání, podkopaná dědičnou a nezvolenou hlavou státu, která nejen že smí rozpustit parlament, ale v některých případech dokonce může jeho poslance sama jmenovat. Usoužení občané si dělají starosti, nakolik je jejich stále slábnoucí země dlouhodobě udržitelná. Není divu, protože cizinci tvoří 44 procent populace a ekvivalent dalších 25 procent musí do země každý den vtrhnout zpoza hranic, jen aby mohla vůbec fungovat.
A kde že je tato periferie Evropské unie, tento vřed na tváři kontinentu? Jedná se o Řecko? Nebo snad o Balkán? Ani jedno. Teď se podržte, jde o Velkovévodství lucemburské s 503 000 obyvatel, ta malá piha na mapě mezi Belgií, Francií a Německem.
Jistě, cyklisté a příznivci pěší turistiky mohou na tuto bukolickou zemi nahlížet jako na vzkvétající ráj, s její zvlněnou, zelenou, kopcovitou krajinou a svěžími pastvinami. A bankéři se zase mohou obdivovat jeho pozoruhodnému bohatství: Lucembursko se může pochlubit nejvyšším HDP na světě ve výši 108 832 dolarů (údaj z roku 2010). Ale něco tu přesto nehraje. Ubozí Lucemburčané jsou na tom podle indexu Happy Planet úplně nejhůř v Evropě, s výjimkou jediné země (svou pozici dokonce sdílejí s válkou zmítaným Súdánem). Nakupují více cigaret a alkoholu a na hlavu zanechávají větší uhlíkovou stopu než jakákoli jiná země. A přesto jejich národní motto zní: „Chceme zůstat tím, čím jsme.“
Celý článek týdeníku Foreign policy čtěte na stránkách presseurop.eu, ZDE.