Nikoho to zdá se nepřekvapilo. Ani ty teenagery v kapucích stahující se k ránu do domovů. Ani Kena a Tonyho, kteří dříve bydleli v Tottenhamu a kteří se vrátili, aby drželi noční hlídku nad scenérií městské válečné zóny plné metaných předmětů a hořících aut. Tony tvrdil, že mu bylo jasné, že to přijde. „Tohle se prostě muselo stát,“ říká.
Policie za podezřelých okolností zastřelila černocha. Nezaměstnané děti ulice začaly řádit jako smyslů zbavené. Podle Tonyho názoru je to bouře, která pouze čekala na záminku, aby mohla vypuknout. V kocovině z násilí šířícího se Londýnem se toto povstání zdá být jak nevyhnutelné, tak zároveň nemyslitelné. Během několika dní se útoky rozšířily jako nákaza a hlavní město vyspělého národa se ponořilo do hobbesiánské dystopie plné chaosu a brutality.
Je to jedna z nejtajemnějších vzpour, ale současně i nejmodernějších. Její účastníci, šikující se s pomocí Twitteru, jsou protagonisty nekalé verze arabského jara. Tottenhamské léto, v němž hrají roli i děti, kterým není víc než sedm let, není jen útokem na tyranský režim, ale i na zavedené pořádky neškodné demokracie. Nad pouličními bitkami ve zjizvených hlavních třídách Londýna se vznáší otázka. Jak k tomu vůbec mohlo dojít? Mezi několika zřejmými odpověďmi vyvstává ta, že jde o selhání policejního dohledu. Vynořují se další pochybnosti o tom, jestli Mark Duggan, jehož smrt podnítila první nepokoje, skutečně střílel po policistech. Je tedy velice pravděpodobné, že momentálně nikým neřízenou metropolitní policii (MET) čeká další potupa. Obstrukce (…).
Celý článek čtěte na stránkách PRESSEUROP.EU, ZDE.