Po volební vsuvce čekají na německou vládu dvě zásadní evropské výzvy. Nový záchranný plán pro Řecko by neměl přinést velké potíže. Náhoda tomu ale chtěla, že podle evropského kalendáře připadá na Řecko od 1. ledna 2014 půlroční rotující předsednictví EU a 24. července oslaví čtyřicet let od skončení diktatury plukovníků.
Řecko nemá potřebný kredit k tomu, aby se stalo nositelem evropského ekonomického projektu. Jeho předsednictví bude politické. Atény budou hostit summit EU-západní Balkán s názvem Thessaloniki II. Cílem je přijmout politické usnesení, které stanoví „ambiciózní, ale realistický“ termín ukončení procesu přijetí zemí západního Balkánu do EU.
Pro Řecko jde zjevně o otázku regionálního postavení. Přesto, že je pevně přimknuto k evropskému kontinentu, s Unií sdílí pozemní hranice teprve od vstupu Bulharska do EU. Země se ocitla na jihovýchodě Evropy v izolaci. Začleněním balkánských států by mohlo dojít k vyvážení Evropy a posílení demokratické transformace v těchto zemích. Německo ale nesmí zaváhat. Jeho vláda bude muset občanům vysvětlit, proč je nurné harmonogram rozšiřování Unie navzdory ekonomickým rizikům schválit.
Druhá výzva je záležitostí mnohem bližší budoucnosti. Od zavedení tzv. „six-packu“ (balíku šesti podpůrných opatření v rámci Paktu stability a růstu) na konci roku 2011 se technokratická pilotáž Evropské unie, a zejména eurozóny, opírá i o jiná čísla než jen slavná 3 % HDP, pod něž nesmí klesnout veřejný deficit, a 60% hranici veřejného zadlužení, které stanovila Maastrichtská dohoda, nebo limit 0,5 % HDP, pod nímž se musí držet strukturální schodek veřejných financí.
Hlubší analýza
Nyní bude Komise předkládat každý podzim diagnózu makroekonomické nerovnováhy v jednotlivých státech Unie, přičemž bude vycházet z… jedenácti ukazatelů! Pro každý z nich stanoví hodnotové rozpětí. Pokud z něj ukazatel vybočí, bude to pro Komisi znamenat nerovnováhu. Řekněme si to hned na rovinu: tyto ukazatele, stejně jako Maastrichtská kritéria žádné trvalejší ekonomické skutečnosti neodpovídají.
První analýza umožní určit země, v nichž se projevuje nerovnováha. Rozšíření nebo prohloubení této nerovnováhy může dát podnět k „hlubší analýze“.
V listopadu 2012 konstatovala Komise nerovnováhu ve třinácti členských zemích včetně Francie a Velké Británie. Nicméně ve své jarní zprávě sestavené během tzv. „evropského semestru“ neoznačila tuto nerovnováhu, na rozdíl od situace ve Španělsku, za „nadměrnou“. Uf! Protože země s nadměrnou nerovnováhou musí přijmout Komisí navržená korekční opatření. Po dvou prohřešcích jim hrozí finanční sankce ve výši 0,1 % HDP. Země vykazující nerovnováhu, která není nadměrná, Komise důrazně nabádá k dodržování doporučení.
V Německu nerovnováha konstatována nebyla, ale uniklo jí jen o vlásek. Jedním z kritérií je totiž bilance zahraničního obchodu, podle nějž země nesmí mít v tříletém klouzavém průměru schodek veřejných financí vyšší než 4 % HDP, ale ani přebytek bilance vyšší než 6 % HDP.
Čísla nejde upravit
Tato druhá hodnota je ve skutečnosti ústupkem ze strany silně vývozního Německa. Angela Merkelová měla za to, že očistná kúra naordinovaná evropským periferním státům udrží německou bilanci pod už tak vysokým 6% limitem. Německo se tak vyhne obvinění z příliš velké konkurenceschopnosti, která destabilizuje Unii, a všichni ostatní naopak sklidí výtku za slabou konkurenceschopnost. Tak vypadá ústřední diskurz Komise už od začátku krize.
Ale vida, světe div se, Německo vyváží čím dál víc! Proto se rozhodlo provizorní čísla pro Eurostat trochu „upravit“. Klouzavý průměr, který Komise vypočítala na podzim 2012, se tak jako zázrakem zastavil na… 5,9 %! Makroekonomická nerovnováha nebyla v Německu konstatována. Podle definitivních údajů zveřejněných na jaře 2013 dosáhl průměr 6,1 %. Ale to už bylo pozdě: evropský semestr začal a v Německu už odstartovala předvolební kampaň.
To vše vypovídá o absurditě vyčíslené automatické pilotáže. Diagnóza se může od finálních výsledků lišit. A co se stane v případě, že na zemi byla uvalena sankce na základě statistik, které se později ukážou jako chybné?
Přebytek německé platební bilance mezitím vzrostl. Čísla už teď nelze překrucovat, pro období 2010-2012 vesele vyskočí na 6,4 až 6,6 % HDP. Německo uvízlo ve vlastní pasti, stejně jako Evropská komise.
Diktatura čísel měla umožnit diktovat reformy navzdory názoru veřejnosti, s použitím argumentu dobrého německého žáka. Těžko si představit, že by Řekové, Francouzi nebo Španělé snesli pár měsíců před evropskými volbami, že Německo požívá neoprávněných výsad.