Před nějakým časem jsem si v souvislosti s jarním zasedáním Evropské rady kladl otázku, zda císař není nahý. Snažil jsem se pochopit to, co jsem považoval za obrovský rozdíl mezi deklarovanými přísliby a žalostně skrovnými výsledky. Ohromeně jsem přihlížel, jak se to na všech scénách hemží prohlášeními představitelů Evropské unie, které si často protiřečily a které byly téměř vždy namířené velice ostře proti trhům.
Můj přítel historik José Medeiros Ferreira, velice inteligentní a kultivovaný člověk s nevídanými analytickými schopnostmi, přirovnává současnou situaci v Evropě k posledním letům Rakouska-Uherska, kdy byla moc soustředěna v rukou byrokracie naprosto odpoutané od reality. Myslím, že má úplně pravdu: Byrokracie EU, která toho udělala tolik, aby občany odvedla od samotné evropské myšlenky, si hledí vlastních zájmů a o evropský projekt se nestará.
Prohlášení [šéfa Evropské centrální banky] Jean-Claude Tricheta – a předpokládám, že [jeho jmenovaný nástupce] Mario Draghi, hnán snahou, aby se Němcům zdál ještě němečtější než oni sami, se dosavadním oficiálním i neoficiálním postojům Evropské centrální banky nijak nevzdálí – věští opatření, která jsou pro Řecko jasně nesnesitelná, a to v tu samou chvíli, kdy ECB začíná navzdory neduživému růstu eurozóny a krizi periferních států zvyšovat úrokové sazby. Při pohledu na tuto situaci si kladu otázku: Je nezávislost centrálních bank opravdu tak dobrý nápad, jak se tvrdí?
Největší problém mi dělá pochopit, co vedoucí politické představitele vede k tomu, aby se dál drželi léku, který dostatečně jasně ukázal, že na pacienty, kterým byl podáván, a koneckonců i na ně samotné a jejich zájmy má jen velice chabé účinky.
Jsou tak hloupí, nebo to jen předstírají?
Přiznám se, že jsem vyvinul velké úsilí, abych se dobral logiky tohoto chování, a že jsem si dokonce jednu dobu v návalu velkorysosti myslel, že se jedná o morální postoj spojený s legitimní starostí o ochranu investorů, kteří jsou držiteli dluhopisů vydávaných těmito tak zvaně periferními státy. Když jsem pak zjistil, že se jedná o investice, které pod záminkou zvýšeného rizika přinášejí zisky daleko převyšující zisk z státem garantovaných cenných papírů, došel jsem k závěru, že tu neexistuje žádný morální argument ospravedlňující to, aby věřitelé neobětovali část zisku, jakmile jsou jejich investice garantovány.
Znamená to, že když tu tedy neexistuje žádné morální vysvětlení, že lze vše vysvětlit politikou finančních zájmů? I zde je složité najít logiku chování, protože evropští představitelé tím, že trvají na drastických úsporných opatřeních, které finanční situaci zadlužených států jen zhoršují a které jim zabraňují dodržovat závazky, volí cestu, která výrazně škodí jejich vlastním finančním zájmům.
Přišla mi tak na mysl brilantní esej Carla Cipolly Allegro ma non troppo: základní zákony lidské stupidity (nakl. Baland, 1992) a jedno ze zlatých pravidel hlouposti: Stupidní člověk je ten, který způsobí ztráty jinému člověku nebo skupině osob, aniž z toho má jakýkoliv užitek, a který dokonce může i sám utrpět ztrátu. A tak mě napadá: Pokud bychom Cipollovu tezi převedli z jedince na instituce, dalo by se říci, že je Evropská unie stupidní?
Možná ano, pokud samozřejmě nepovažujeme všechna tato vysvětlení za vykonstruovaná a pokud tu neexistuje plán B, jehož smyslem je vypudit z klubu bohatých – jinými slovy z eurozóny – osmahlé obyvatelstvo, které se do něj záludně vetřelo. Anebo Iry, kteří navzdory světlým očím a kůži Evropu zradili. Nejsou to ostatně ony černé ovce, které volily „ne“ v referendu, jež mělo posílit evropskou integraci?
Nechtěla eurokomisařka Maria Damanakiová říci právě tohle?*
* Komisařka pro rybolov a námořní záležitosti 25. května upozornila, že její země bude muset vystoupit z eurozóny, pokud nevyvine dostatečné úsilí vedoucí ke snížení obrovského dluhu.