„Za sto let bude mít Lech Wałęsa v každém polském městě pomník“, prohlásil tehdejší polský prezident a někdejší vůdce Solidarity v jednom ze svých věhlasných projevů. Jeho megalomanie neměla obdoby. I výrok polského spisovatele Witolda Gombrowicze „pondělí: já, úterý: já, středa: já“ je ve srovnání s tím jen slabý odvar. Dlužno však dodat, že poté, co se stal veřejnou osobností, už Wałęsa tolik obdivovatelů neměl. V rodném Polsku se dokonce stal velice kontroverzní postavou.
Jeho odpůrci jako [historik a novinář] Adam Michnik a okruh jeho příznivců nebo Jaroslaw Kaczynski [lídr opoziční strany Právo a Spravedlnost] a zbytek dnešní polské pravice se o něm vyjadřovali těmi nejtvrdšími slovy. Byl označován za ďábla, za černého Petra, ale i ztělesnění průměrnosti. Jako by to ani nebyl člověk. Ale je. A ničím se neliší od ostatních: má řadu neřestí, ale i zásluh, díky nimž se zapsal do polských dějin. V mnoha ohledech je to ale obyčejný člověk jako miliony jiných.
Svým chováním připomínajícím kohouta na dvorku vyvolává Lech Wałęsa velmi smíšené pocity. Je prvotřídní vychloubač. A samozřejmě řada lidí má problém poslouchat, jak se naparuje, že přivedl komunismus ke konci sám nebo skoro sám a že byl tím, kdo osvobodil střední Evropu ze sovětského područí.
Neznámý elektrikář
Ale nebylo by lepší nechat Wałęsu s jeho vychloubačstvím na pokoji? Možná bychom si měli přiznat, že široká organizovaná opozice uvnitř sovětského bloku neexistovala a že v Polsku na konci osmdesátých let představovali aktivní antikomunisté možná 0,01 procenta populace, tj. jeden člověk z deseti tisíc. Jesliže se komunismus v Evropě zhroutil, pak proto, že nadešel jeho čas.
Těžko chápeme, jak sedmatřicetiletý neznámý elektrikář bez výrazného charismatu, který má často problém vyjádřit se ve svém mateřském jazyce, mohl stanout nejprve v čele stávky v loděnici a následně v čele Solidarity, odboru, který měl v době svého vrcholu 10 milionů členů. Ti, kdo vzpomínají na léta 1980-1981, musejí přiznat, že Wałęsa byl pro velkou většinu lidí nepopiratelným lídrem. Jeho schopnost uchvátit masy byla srovnatelná s tou, kterou se může pochlubit fotbalista Lionel Messi nebo pianista Krystian Zimerman. V této oblasti mu nikdo nesahá ani po kotníky, ať už to jsou aktivisté, poradci Solidarity nebo straničtí aparátčíci jako Stanisław Kania a Wojciech Jaruzelski.
Dne 30. listopadu 1988 v 8 hodin ráno bylo Polsko jako konsternované. Pozdější průzkum ukázal, že televizní debatu mezi Wałęsou a jeho rivalem Alfredem Miodowiczem, lídrem odborů blízkých režimu, sledovalo ve Varšavě osm lidí z deseti. Na celorepublikové úrovni by to znamenalo 20 milionů diváků. Debata přinesla zlom. S vůdcem Solidarity se v srdcích a duších řady jeho krajanů zrodila naděje. Vrátil se v plné síle. Lidem byl okamžitě blízký.
Od první minuty si vedl skvěle. Podíval se publiku zpříma do očí a řekl: „Dobrý večer. Jsem štastný, že tu dnes můžu být s vámi. A děkuji těm, kteří neztratili v posledních sedmi letech naději.“ [Narážka na 13. prosinec 1981, kdy Jaruzelski vyhlásil stanné právo, na jehož základě byla Solidarita zakázána a Wałęsa a tisíce dalších zatčeni]. Když Alfred Miodowicz začal s výčtem úspěchů, které Polsko zaznamenalo v období vlády komunistického režimu, Wałęsa odpověděl: „Přibližujete se k modernitě krůček po krůčku, zatímco zbytek světa běží cvalem. Budete-li takhle pokračovat, dočkáme se nějakých výsledků možná za dvě stě nebo tři sta let.“ Bingo. Superhvězda byla na světě.
Populismus a intuice
Po té moci Wałęsa toužil. Když čtete úryvky z novin z doby mezi televizní debatou a sestavením prvního vládního nekomunistického kabinetu v čele s Tadeuszem Mazowieckim, je zřejmé, že Wałęsa si v Solidaritě počínal trochu jako diktátor. Vtipkovalo se o tom – a nebylo snad na tom něco pravdy? – že kdyby se „Lechu“ nechal během kampaně před slavnými volbami 4. června 1989 vyfotit se psem [jako to udělal s každým kandidátem Solidarity], mohl [v Parlamentu] získat křeslo i on.
Wałęsa nemohl přenést přes srdce, že nová superhvězda Tadeusz Mazowiecki, první nekomunistický šéf polské vlády za posledních padesát let, ho chtěl spolu se svými poradci odsunout na okraj. Wałęsa dal rychle dohromady odbojný tým v čele s Jarosławem Kaczyńským a v roce 1990 se zapojil do souboje o prezidentské křeslo, který vyhrál. Během kampaně občas sklouzl k populismu, když každému přislíbil 100 milionů zlotých [ve formě nevratné investiční půjčky] a tuto částku v kampani za své znovuzvolení v roce 1995 ztrojnásobil.
Wałęsa je asi jediný člověk, který hodnotí svou vládu v letech 1999 až 1995 pozitivně. Nelze popřít, že sehrál důležitou roli v jednání o odchodu sovětských vojsk z polského území v roce 1993. Také nechal prezidenta Borise Jelcina vypít dostatečné množství vodky a podepsat protokol o tom, že Rusko nebude mařit záměr Polska přistoupit k NATO, přestože téma ani nebylo na pořadu dne.
Lech Wałęsa je chodící paradox. Na jednu stranu je jízlivý, jedovatý a egoistický. Na druhou stranu chytrý, bojovný a cílevědomý. Podstupoval velká rizika, ale také měnil kabáty. Je hrdý na svou intuici, která mu nejednou posloužila. Ve dvaapadesáti, kdy byl plně při síle, se po pouhých 15 letech v politice, z toho 10 letech v přední linii, z politického života stáhl. Měl dar rozvířit davy, ale i to muselo jednou skončit. Wałęsa má určitě i dnes své stoupence a obdivovatele, ale od chvíle, kdy naposledy vystupoval jako charismatický vůdce, uběhlo již dvacet let.