I tu nejdelší vzdálenost člověk překoná jen jednotlivými kroky. To je jasné i spolkovému ministru životního prostředí Peteru Altmeierovi, a proto tento politik CDU sepsal v příručce vydané ministerstvem praktické tipy, jak může každý občan v každodenním životě přispět k rozvoji energetické revoluce, „projektu století“, o kterém tak ráda hovoří kancléřka Merkelová.
Jde o to občany včas upozornit na možnost snížit náklady na elektřinu, protože příspěvky na ekologický proud, které každému spotřebiteli zvyšují náklady za energie, podle prognóz německé vlády stoupnou ze současných 5,3 centů za kilowatthodinu na částku v rozmezí 6,2 až 6,5 centu. To znamená nárůst o zhruba 20 procent. Již dnes přitom patří ceny elektřiny v Německu k nejvyšším v Evropě.
„Elektrochudoba“
Nárůst cen je [především] důsledkem toho, že si stát vymyslel nové odvody, přirážky a daně. Stoupající ceny elektřiny nevedou k automatickému navyšování podpory v nezaměstnanosti podle modelu Hartz IV, ani ke zvyšování důchodů. Ročně je přitom v Německu kvůli nezaplaceným účtům za elektřinu odpojeno od sítě přes 300 tisíc domácností. Humanitární organizace Caritas a další sociální sdružení pro tento fenomén už našly nové označení: „elektrochudoba“.
Pro společnost jako celek se náklady již dlouhou dobu pohybují v řádech, které jinak známe pouze v souvislosti se záchranou eura. Spotřebitelé jsou v tomto roce nuceni zaplatit za elektřinu ze solárních a větrných elektráren a bioplynových stanic zaplatit více než 20 miliard eur, ačkoliv její tržní hodnota dosahuje sotva 3 miliard. A nedosáhla by ani této částky, kdybychom zohlednili všechny nepřímé škody a následné náklady, které tento nesystematický ekologický rozvoj v celé soustavě napáchal.
Protože panely na střechách a větrné elektrárny v závislosti na denní době a počasí někdy vyrábí extrémní množství elektřiny a jindy vůbec žádnou, dochází k absurdním případům, kdy je proudu příliš málo, příliš mnoho anebo se objevují nedostatky v dodávkách. Pokud je v síti elektřiny přebytek, je nutné větrníky regulovat a odstavit. Přesto ale provozovatelé elektrárny dostanou za teoreticky vyrobený proud zaplaceno. Při náhlém bezvětří a temnotě zase nabídka nestačí. V tu chvíli přichází na řadu staré elektrárny na těžké topné oleje a uhelné elektrárny, které musí vzniklou mezeru vyplnit. Právě z tohoto důvodu v uplynulém roce vypustily německé energetické společnosti do ovzduší více klimaticky škodlivého oxidu uhličitého než v roce předcházejícím.
Návrat hnědého uhlí
Nejvíce dnes toto drama bije do očí asi v poklidném hessenském městečku Großkrotzenburg. Tady největší německý energetický podnik, düsseldorfská společnost E.on AG, už dlouhá léta provozuje velkou černouhelnou elektrárnu. Elektrárna Staudinger má pět bloků, nejstarší z nich pochází z roku 1965 a jeho účinnost dosahuje směšných 32 procent. I sama společnost E.on už dnes elektrárnu považuje za „ekonomicky a ekologicky zcela nepřijatelnou“.
Jde o jeden z kuriózních případů německé energetické revoluce, která ani jinak nouzí o kuriozity netrpí. Ekologicky nejškodlivější výrobny elektřiny v celé zemi jsou zároveň těmi nejvýnosnějšími – staré, odepsané elektrárny na hnědé uhlí.
Tato fakta zanechávají špinavou stopu v německých statistikách ochrany životního prostředí. Zatímco v roce 2012, prvním roce energetické revoluce, stoupla produkce elektřiny z obnovitelných zdrojů o 10,2 procent, narostla i výroba z černého a hnědého uhlí – v obou případech o více než pět procent. Spolkový ministr životního prostředí Altmaier
tehdy vývoj znepokojeně komentoval slovy: „Z tohoto vývoje se nesmí stát tendence.“
Problém s energetickou revolucí
Vláda vkládá velké naděje do rozvoje větrných parků na moři. Zde ale na staveništních vládne chaos. U ostrova Borkum v Severním moři se větrníky točí naprázdno, chybí připojení k síti. Vedení se bude pokládat až příští rok, do té doby poběží turbíny na naftu, aby nezrezivěly.
Vláda se ale vší silou snaží hnát výstavbu kupředu. Její plány opravdu berou dech. Do roku 2020 by měly být větrné elektrárny na širém moři schopny zajistit výkon až 10 tisíc gigawattů, což teoreticky odpovídá výkonu osmi jaderných elektráren. A aby vláda nalákala investory, snaží se vytvářet co nejlepší podmínky podpory. Za každou kilowatthodinu elektřiny vyrobenou na moři se bude platit 19 centů, tedy zhruba o 50 procent více než za větrnou energii na pevnině. Vláda na svá bedra rovněž převzala odpovědnost provozovatelů větrných parků. V případě problémů zaplatí za škody spotřebitelé elektrické energie.
V současné volební kampani si strany navzájem předhazují zodpovědnost za tuto katastrofu, sama spolková vláda by o energetické revoluci už nejraději vůbec nemluvila. [Nyní] se ale celé téma tlačí do popředí. [Dne 5. září] předložila vládou pověřená monopolní komise speciální posudek s názvem „Konkurence v době energetické revoluce“. Dokument ostře kritizuje chyby v celém procesu a tvrdí, že systém odměňuje ty nejméně účinné elektrárny. Nepřispívá k ochraně klimatu, ohrožuje energetickou bezpečnost a znevýhodňuje chudé. Experti ve svém posudku navrhují [naléhavou] změnu systému.
„Obnovitelné energie je nutné zastavit“
Ředitelé největších evropských podniků dodávajících elektrickou energii se sešli 10. září ve Štrasburku, kde tento týden zasedá Evropský parlament, aby podle La Croix,„vyjádřili nesouhlas se současnou evropskou energetickou politikou“ a vyzvali ke „konkrétním opatřením k přestavbě energetické Evropy“, jak uvedli v komuniké.
„Musíme omezit tempo, jakým Evropa instaluje větrné parky a solární panely. V tuto chvíli je neudržitelné,“ prohlásil například Gérard Mestrallet, generální ředitel společnosti GDF Suez, informuje deník Financial Times.
Podnikoví ředitelé ujišťují, že nejsou proti obnovitelným energiím, zároveň se ale domnívají, že
by veřejné finance byly využity lépe, kdyby se investice přesměrovaly do méně rozvinutých technologií, jako jsou vodní elektrárny, mořské větrné farmy nebo skladování energie.