Němci odvolili. Oddechnout si mohou jejich evropští partneři, kteří volby do Spolkového sněmu pozorovali s napětím Angličanů sledujích penalty v rozhodujícím utkání národního mužstva. Je to za námi, i když ta nejnapínavější část, sestavení nové berlínské vlády, nás teprve čeká.
Napětí související s otázkou, kdo bude v budoucnu držet politické otěže v srdci Evropy, není neopodstatněné. Je spojeno s událostmi a zkušenostmi uplynulých čtyř let. Ta byla totiž formována evropskou dluhovou krizí, starostí o existenci měnové unie a rozpory ohledně dlouhodobější stabilizace eura. Německo v těchto událostech hrálo důležitou roli, která by se dala nazvat rolí rozhodující a vládnoucí.
Nepostradatelný hegemon
V jihoevropských zemích zasažených krizí proto nevládlo a nevládne nadšení, abychom to vyjádřili nadmíru opatrně. Německo trvalo na konsolidaci rozpočtové politiky a jako podmínku k poskytnutí tzv. pohotovostních úvěrů požadovalo od jednotlivých zemí přijetí jeho vlastních politických preferencí. To bylo totiž zároveň nutnou podmínkou pro to, aby většina Němců, která už alespoň v mysli obsazovala barikády, na EU nezanevřela úplně. V této době se centrální politická role Berlína projevila tak zřetelně, jako tomu nebylo od pádu berlínské zdi.
Ekonomická dominance Německa byla zřejmá již dříve, během krize se ale projevila ještě silněji. Napětí plynoucí z těchto hospodářsko-technických rozdílů se (o moc) nezmenší, a to ani tehdy, když se problémové země budou držet reformního kurzu.
V těchto letech krizového managementu a evropských otřesů si Německo – kvůli své ekonomické síle, geopolitické poloze a politice – vysloužilo dvě nálepky. Na jedné je „nepostradatelný národ EU“, na té druhé pak „váhavý hegemon“. Nepostradatelným nazval Německo polský ministr zahraničí, který s ohledem na styl spolkové vlády požadoval aktivní velení. Označení hegemon, jedněmi míněno jako výtka, druhými pak jako výzva k víceméně nezištné finanční podpoře Evropy, která by se tak dostala z krize, živila především ekonomická dominance Německa. Němci ale nechtějí a nemohou být hegemonem srovnatelným s globálním postavením Ameriky ve 20. století.
Velké Švýcarsko
Německý politický establishment si je sice vědom toho, že by země měla převzít více politické zodpovědnosti na evropské i mezinárodní úrovni, částohoto establishmentu ale stále zůstává v zajetí spolkově republikánské maximy požadující v bezpečnostních a vojenských otázkách „kulturu zdrženlivosti“. V tomto ohledu si je tato třída mimochodem, jako v případě Libye, zajedno s velkou většinou obyvatel, kteří nemají z hlediska bezpečnostní politiky nic proti tomu následovat model „Velkého Švýcarska“. Motto „Germans to the front“ se hodí tak maximálně do historických filmů.
Přitom se toho ale moc nezmění na stávající nerovnováze mezi ekonomickou výkonností a odpovídajícím sebevědomím v příslušných oblastech, proti kterému na druhé straně stojí rukopis bezpečnostní politiky, která zpravidla nejdříve podtrhuje to, na čem se Německo nechce a nebude podílet. Politická zodpovědnost Německa na evropské úrovni pramení z jeho polohy ve středu Evropy. Tuto zodpovědnost již ale nemůžeme vnímat na základě jednoduché mantry „více Evropy“.
Mnoho Němců už evropským institucím jen tak nedopřeje bianco šek důvěry. Chuť na změny evropských smluv mají Němci asi stejně velkou jako většina jejich partnerů. Ti se ovšem mohou spolehnout na jedno: Německo jim i v budoucnu bude připomínat, že blahobyt Evropy v extrémně soupeřivém světě zítřka závisí vždy na vlastní dynamice, inovaci a konkurenceschopnosti.