Washington se obává, že jeho dlouholetý spojenec z NATO, kterým Itálie je, by se mohl dostat na šikmou plochu. Ve svých důvěrných depeších, které zveřejnil server WikiLeaks, Američané připomínají, že Řím ve svých iniciativách vůči Moskvě či arabskému světu vždy požíval jistou autonomii. Což je naprosto pochopitelné, když uvážíme naši zeměpisnou polohu a vnitřní politický kontext poznamenaný přítomností nejsilnější komunistické strany v západní Evropě. Byla to hra, která Američany neděsila, protože se dala interpretovat – a tedy i řídit – podle geopolitických a geoekonomických kritérií.
Za Bibli americké strategie vůči energetickým vztahům mezi Ruskem a Evropou je zpráva „Eurasian Energy Security“ vytvořená Jeffreym Mankoffem, odborníkem na danou problematiku při Council of Foreign Relations [Radě pro mezinárodní vztahy], think-tanku, který často inspiroval politiku republikánských i demokratických administrativ.
Silvio Berlusconi a Vladimír Putin na Putinově dače v Zavidovu nedaleko Moskvy.
ENI: nástroj ve vztazích mezi Berlusconim a Putinem
Mankoffova analýza popisuje roli Gazpromu následovně: „Firma, která se nezřídkakdy identifikuje se samotnou ruskou vládou, slouží Putinovým úmyslům ovládat vztahy s Evropou prostřednictvím toho, že jednou za čas postaví jednu zemi proti druhé.“ Tuto strategii Putin trpělivě vybudoval během osmi let v prezidentské funkci v letech 2000 až 2008, „plyn se stal ústředním prvkem moci,“ pokračuje.
Itálie je v této strategii rozhodujícím prvkem, protože „její spotřeba spolu s Německem představuje téměř polovinu všech dovozů ruského plynu do západní Evropy.“ Dohromady tyto země zajišťují téměř 40 % zisku Gazpromu,“ kolosu, který se vzhledem ke své podstatě „vyhýbá systému transparentních pravidel, kontrol a úřadům Evropské unie vykonávajícím v této oblasti dohled.“
Celý článek si můžete přečíst na presseurop.eu.