Námořní tragédie, ke které došlo 3. října u pobřeží italské Lampedusy, při níž přišlo o život dvě stě přistěhovalců a utečenců, vyvolala ze strany vlád a mezinárodních organizací potřebu po „tvrdém zásahu proti obchodování s lidmi“. V posledním desetiletí je to ostatně standartní reakce na tragédie, k nimž dochází na jihoevrospkém pobřeží. Tato logika ovšem obrací příčinu událostí naruby. Konec konců je to právě zpřísnění hraničních kontrol, které nutí přistěhovalce k tomu, aby se ubírali nebezpečnými cestami a využívali služeb obchodníků s lidmi. Jen tak se dostanou za hranice.
Migrace je primárně živená neutuchající poptávkou po levné pracovní síle v zemědělství, ve službách a v šedé ekonomice. Značnou část těchto migrantů tvoří uprchlíci prchající před ozbrojenými konflikty v jejich domovských zemích. Dokud nebudou existovat legálnější cesty a a uprchlíci nebudou mít jiný přístup k azylovému řízení, bude většina této migrace s největší pravděpodobností i nadále ilegální.
Stále nebezpečnější trasy
Dostat rozsáhlé pobřeží Středozemního moře pod úplnou kontrolu je téměř nemožné. Hraniční kontroly už přestaly mít svůj smysl. V roce 1990 došlo ke zpřísnění kontrol v okolí Gibraltarského průlivu, příliv běženců ale zastavit nedokázaly. Namísto toho v prvních deseti letech 21. století byly africké migrační trasy odkloněny směrem na východ a na jih přes celou zemi.
Výsledkem byla nezamýšlené rozšíření prostoru, který EU musela v rámci „boje“ proti nelegálnímu přistěhovalectví monitorovat. Tato oblast dnes zahrnuje celé severní pobřeží Afriky a různá místa podél západního pobřeží Afriky, odkud uprchlíci nastavují kurz směrem na Kanárské ostrovy.
Návrat migrantů bývá krutý
„Boj proti nelegálnímu přistěhovalectví“ ve Středomoří se velice podobná situaci na hranici USA a Mexika. Mnohé americké studie ukazují, že velmi drahé zpřísnění hraničních kontrol a budování zdi mezi USA a Mexikem migraci nezastaví, že migrační toky se jen přesunuly na delší, nebezpečnějších cesty přes poušť, že migranti jsou více závislí na obchodnících s lidmi a že se zvýšil počet obětí. Dalším nezamýšleným dopadem přísnějších hraničních kontrol a restriktivní imigrační politiky je to, že brzdí volný pohyb migrantů uvnitř a ven z EU. [Lidé se příliš bojí vyhoštění do jejich zemí původu ze strachu, že by museli utíkat znova a že by se jim návrat do Evropy nemusel podařit].
Skutečným skandálem je to, že vlády a migrační agentury jako Frontex bezostyšně zneužívají tragédie typu Lampedusa k tomu, aby investovaly ještě více peněz na „boj proti nelegální migraci“. Závislost na obchodování s lidmi v Evropě tím pádem roste, uprchlíkům není poskytnuta náležitá ochrana a počet obětí na hranicích se zvyšuje. Politika zaměřená na „zapojení se do boje s nelegální migrací“ je proto odsouzena k neúspěchu, protože je příčinou jevu, který se dovolává „boje“.
Reforma dublinského nařízení
Je proto naprosto nezbytné, aby evropské vlády přijaly svou zodpovědnost. Měly by přestat ronit krokodýlí slzy nad smrtí migrantů a utečenců na evropských hranicích a pak jen pokračovat v zaběhlém denním pořádku, měly by přestat pumpovat další peníze do zpřísnění hraničních kontrol. Více než dvě desetiletí tečou miliardy eur do kontrol, které nejen že nedokázaly zastavit migraci, ale navíc přispěly k úmrtí tisíců běženců.
Převzít odpovědnost znamená poskytnout raději uprchlíkům přístup k azylovému řízení, než je posílat na smrt. K tomu by mohlo dojít například reformou nařízení Dublin II. Toto nařízení uvádí, že uprchlíci mohou požádat o azyl pouze na území země vstupu. Změna této mezinárodní dohody by mohla vytvořit možnost požádat o azyl také v dalších evropských zemích. Jižním státům Evropy je třeba připomínat jejich odpovědnost poskytnout migrantům a uprchlíkům slušné přijetí. Ze strany vlád severní části Evropy by ochota přijímat uprchlíky přesdtavovala chvályhodné gesto solidarity. Více represe představuje katastrofální a fatální řešení.