Četba poslední zprávy o pokrocích v přístupových rozhovorech s Tureckem umožňuje vyhnout se polarizaci existující v sučasném Turecku. Při jejím pročítání si můžeme udělat obrázek o tom, jakou cestu naše země urazila. Když se v ní dočteme, že „nalezené hromadné hroby na východě nebyly ještě dostatečně prozkoumány“, nemůžeme se ubránit radosti nad tím, noční můra, kterou jsme prožívali v devadesátých letech [ve východní části země s převládajícím kurdským obyvatelstvem], je pryč. V té době docházelo k vraždám den co den a těla se vyhazovala na ulici.
Když Evropská komise spokojeně konstatuje, že „akce v Turecku na oslavu výročí arménské genocidy [24. dubna] mohly proběhnout v poklidu a bez překážek“, vzpomeneme na to, jak silné napětí vyvolala ještě před nedávnem, v roce 2005, univerzitní konference o arménské otázce pořádaná v Istanbulu.
Problematiky, kterých se zpráva dotýká, nejsou tytéž jako před deseti dvaceti lety. Například v kapitole o mučení zmiňuje zpráva nadměrné užívání síly a slzných plynů, a nikoliv už systematické používání mučení. Tím samozřejmě nechci bagatelizovat problémy, které v této oblasti dnes existují.
Autocenzura
Organizace na ochranu lidských práv tak zmiňují řadu případů znásilnění mladých žen, k nimž docházelo na policejních stanicích během událostí v Gezi. O těch se Evropská komise ve své zprávě nezmiňuje. Šest našich mladých zemřelo a k tomu všemu došlo během událostí v Gezi a nebo po nich.
Hnutí ostatně silně poznamenalo celou zprávu: „demonstrace v Gezi“ jsou v ní citovány celkem čtrnáctkrát. Zpráva Komise upozorňující na přehnaně násilné zásahy ze strany policie, omezování svobody projevu na sociálních sítích a varování tureckých mediálních orgánů před televizními stanicemi přenášejícími záběry z demonstrací na náměstí Taksim o událostech kolem parku Gazi nutně pojednává.
Komise také zmiňuje autocenzuru v médiích a nucené výpovědi a propouštění novinářů, kteří vládu kritizovali za způsob řešení krize. Musíme proto doufat, že si vláda Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP, islamisticko-konzervativní vládní strana) zprávu v klidu přečte a že ji to přiměje k jisté sebekritice.
Zpráva také ukazuje, co se v naší zemi za posledních dvacet třicet let stále nezměnilo. Jmenovitě co se týče nemuslimských obyvatel [Arméni, Řekové, židé], kterým, jak připomíná Komise, stále nebyla přiznána právní subjektivita, což kolektivitám vzešlým z těchto společenství brání v přístupu k majetku, v organizaci finančních sbírek nebo přijímání duchovních, kteří nemají tureckou státní příslušnost.
Potřeba celospolečenské diskuze
Skutečnost, že se konstantinopolský pravoslavný patriarcha nemůže honosit svým „ekumenickým“ titulem, a odmítnutí znovuotevřít pravoslavnou teologickou akademii na Chalki (Istanbul) [uzavřenou v roce 1971] jsou dalšími příklady toho, že se v Turecku některé věci prostě nemění.
Komise ve zprávě poukazuje také na nedostatky v tureckém soudnictví týkající se schopností prokurátorů, absence odvolacího soudu nebo velmi omezeného přístupu obhájců k soudním spisům. Na druhou stranu ale zpráva zmiňuje i jisté pokroky v této oblasti, konkrétně výrazně nižší počet vězněných osob.
Zpráva tak vytváří vhodný rámec pro ty, kdo chtějí Turecku porozumět mimo polarizaci prosazovanou lidmi, kteří v něm vidí buď „vyspělou demokracii“ anebo „fašistický režim“ a brání se jakékoliv analýze. V tomto kontextu je třeba doufat, že se zpráva stane v příštích dnech předmětem klidné debaty na půdě turecké občanské společnosti.